Píše se - o nás

Rozhovor pro blog Cristiny Muntean o mých začátcích s novináři a médii. 

1. Pamatuješ si na to, jak ses cítila před a při první setkání s novinářem?

To už se hodně let od setkání s první novinářkou, co se mnou dělala rozhovor.  Takže přesné pocity před setkáním si už těžko vybavuji.  Asi to bylo ve smyslu zvědavosti a jisté nervozity či lehké strojenosti a přemýšlení o jisté stylizaci.  Ale při rozhovoru jsem se cítila naprosto uvolněně, až jsem zapomínala na to, že se sedím s novinářkou a že ona má plné právo použít v rozhovoru vše, co jí říkám.  Nešlo o nic, co by se týkalo firmy, ale u dvou vět týkajících se partnera jsem si pak u autorizace říkala, že jsem byla příliš otevřená, když jsem jí i tohle řekla.  Ale nechala jsem to v rozhovoru.   On to pak také s malou poznámkou vydýchal. 

Ovšem dost si pamatuji pocity před prvním živým vystoupením ve vysílání na ČT24.  To byla dost velká tréma a nervozita, protože nevíš, co přijde.  Pak přišel šok z toho, jak je vysílací studio vlastně malé. Následně byla už jen tetelivá radost, že jsem to zvládla. 

2. Co Ti pomohlo ten pocit překročit? Kdy jsi dospěla k závěru, že mediální vztahy mohou být pro Tebe důležité?

Pomohla reakce okolí, že to bylo dobré a hlavně reakce profíků z PR oddělení, kteří mi dali realistickou zpětnou vazbu.  A pak samozřejmě mne ohromně dobil zájem novinářů se potkat po druhé.

Že mediální vztahy jsou pro mne důležité, jsem si uvědomila v ten moment, když jsem zjistila, že mne lidé vnímají, že si sice nepamatují úplně přesně, co jsem řekla, ale že jim to v ten moment znělo dobře.  Tehdy mi došlo, že mi media dávají ohromnou šanci komunikovat své názory, svůj pohled a mohu tak kultivovat společnost.   A také jsem postřehla, jak jsem u několika lidí stoupla v ceně, když já jsem ta, která byla v televizi.....

3. Mluvit přitažlivě o daňové oblasti může znít jako nemožný úkol. Přesto Ty jsi to vždy zvládla na jedničku. Jak jsi to dokázala?

Nejdříve Tě opravím v tom, že jsem to vždy zvládla na jedničku.  Vždy to nebylo.  Jednou jsem fakt nezvládala na kameru asi během 10 vteřin vysvětlit, kolik je přesně sankce za pozdní podání daňového přiznání. Zkoušela jsem to asi 3x, ale nešlo mi to tak stručně a jednoduše říct.  Večer v Událostech tahle věta naštěstí nebyla.......   

Jinak jsem se vždy snažila se podívat na daně nikoliv očima daňového specialisty, který hovoří se svými kolegy, ale očima běžného člověka. Snažila jsem se na i na daních najít pozitiva, hezké metafory, či přenést daně až do lehce absurdních souvislostí.  Moc povedený byl například jeden rok titulní článek v Lidových novinách den před Štědrým dnem o tom, jaké daně nám hrozí u dražších dárků milenkám a jiným nepříbuzným osobám.   

U psaní článku jsem si představovala, že píšu pro někoho, kdo nikdy ekonomii či daně nikdy nestudoval.  A hledala jsem jejich lidskou stránku.  Protože i ta se v daních dá najít.  I když to není snadné. 

4. Vidíš smysl v tom, že jsi se začala učit, jak komunikovat s novináři když jsi ještě pracovala ve velké mezinárodní firmě? Co ses především naučila?

Upřímně, já myslím, že jsem se tam naučila vše potřebné, zejména k principům jak komunikovat s medii a teď už na těchto základech stojím a dále je rozvíjím.  Měla jsem půl dne specializovaného mediálního školení, individuální sezení před první rozhlasovým i televizním vystoupením, několik tréninků prezentačních dovedností.  Když jsem potřebovala před náročnou prezentací si udělat zkoušku nanečisto, byl tam kolega, který mne natočil na kameru a dal mi podrobnou zpětnou vazbu.  Tohle všechno mi dávalo smysl a dost mne to posouvalo.

Naučila jsem se, že novinář má právo použít vše, co mu v rozhovoru řeknu,  že to nejde brát pak polovinu svých odpovědí zpět.  Že novinář má právo na titulek a mezititulky.  A hlavně že v rozhlase či v televizi mluvím k laikům,  tak se musím vystříhat specifické odborné terminologie. 

Dostala jsem tam šanci na svůj první komentář do Hospodářských novin.  To když kolegové z PR oddělení věděli, že jsem si předtím byla soukromě na kurzu tvůrčího psaní.

5. Co Ti daly Tvoje kompetence v oblasti mediálních vztahů po odchodu z korporátní sféry? Jak Ti teď Tvoje mediální kompetence pomáhají v tom, co děláš?

Zůstal mi od té doby velmi užitečný zvyk – jsem ráda, když po mně ještě někdo článek přečte, než ho uveřejním např. na blogu iHNed.cz nebo ho pošlu do redakce časopisu, i když vím, že redakce mají své skvělé korektory.  Ty druhé oči se občas hodí. Sice to jsou maličkosti, co mi kamarád odchytí, ale jsou ku prospěchu věci. 

Korporace mne naučila vysoké profesionalitě obecně.  Proto také teď když vystupuji veřejně více než dříve, bylo pro mne samozřejmé, že jsem prošla desítkami hodin individuálního tréninku rétoriky.   Také kurzy na DAMU přispívají  k tomu, že si už nehlídám formální stránku vystoupení, ale soustřeďuji se na diváka či posluchače a obsah sdělení, které mu chci předat.

Celkově mi pomohla znalost struktury práce s medii, kdo je v nich funkčně kdo a co přesně dělá.  I teď, když dělám jiný obor než daně, vím, že stále musím novináři vše srozumitelně vysvětlit, věnovat mu svůj čas a energii, přizpůsobit se jeho rozvrhu, jeho uzávěrkám.

6. Pamatuješ si na nějakou vtipnou příhodu z komunikace s novináři?

Vtipné mi spíše přišly vždy reakce mých známých na mé vystoupení v televizi.  Každý mi řekl: “Moc Ti to tam slušelo. Měla jsi pěkně udělané vlasy.  Měla jsi úsměv od ucha k uchu”   A myslíš, že mi někdo řekl: “Na tu druhou otázku jsi ale dobře odpověděla.”  Nikdo. 

Ale naštěstí u psaných článků je to jiné, tam si už lidé pamatují i několik měsíců, o čem to bylo a občas se mnou polemizují. A to je moc dobře, protože přesně k tomu mé články jsou.  Aby podnítili lidi přemýšlet I o méně běžných otázkách či o citlivých tématech.

7. Co si myslíš, že jsou hlavní překážky manažerů českých firem v mediální komunikaci?

Skutečnost zda opravdu mají svůj vlastní názor, který se nebojí vyslovit.  Či zda jen papouškují názory okolí, ale protože se s tím neumí v hloubi duše ztotožnit, tak o tom ani neumí dobře a ze srdce mluvit. A podvědomě tuší, že by to dobrý novinář poznal.  

A druhá podstatná věc podle mne je, že lidé, zejména ženy, mají velkou obavu mluvit před více lidmi, před cizími lidmi, tak se chtějí tomu vyhnout.  Veřejné vystupování je trénovatelné.  Není to věc jednoho dvou dnů, ale systematické práce minimálně několika měsíců, má-li posun být vidět.  Když to ale člověk opravdu chce, tak to zvládne, i když to musí poctivě a pomalu trénovat. 

8. Kdybys měla doporučit tři věci manažerům, kteří se bojí mluvit s médii nebo říkají, že prostě nestíhají, co bys jim řekla?

Těm, kteří se bojí, bych doporučila si to prostě jednou zkusit.  Tehdy, když nebude časový tlak.   Ani novinář si nechce udělat špatné jméno špatným rozhovorem a nepustí ven nejasné věci.    Před televizí si nejdříve zkusit rozhlas.

Pak že vždy budou „yesterday’s newspaper“,  jak říká hrdina mého milovaného filmu Notthing Hill a na případný velký přebrept či nervozitu se opravdu brzy zapomene. 

A těm co tvrdí, že nemají čas bych doporučila, ať si sáhnou do svědomí a pravdivě si řeknou, jaké jsou tedy jejich skutečné priority, zda chtějí, aby se jejich názor znal veřejně či nikoliv.