Píše se - v médiích

Před několika dny jsem si v této rubrice s chutí přečetla komentář Lenky Čábelové ». Připomněl mi můj vlastní život.

Stejně jako ona i já píší svůj životní příběh. Někdy výraznější, někdy jsem součástí něčí hry, někdy jsem aktivní tvůrce příběhu a zapojuji do něj své okolí. Svůj dnešní postřeh chci ale věnovat jiným příběhům, které se také odehrávají kolem nás a které jsem v minulosti také často skládala nebo rozplétala.

Jsou to firemní příběhy založené na dokladech, fakturách, smlouvách, obchodních transakcích okořeněné lidskými emocemi – nadšením, snažením, pracovitostí, ale také naivitou, přehlédnutím, nedbalostí, někdy dokonce i obavami či strachem. Tyto firemní příběhy se dostávají prostřednictvím daňových přiznání k finančnímu úřadu a ten si je v detailu klíčuje. Přezkoumává je v rámci finanční kontroly. Chce vidět všechny doklady, zajímá ho hmota – papír, smlouva, email, zápis z jednání. Skládá si sám z útržků informací svou interpretaci příběhu. Může být odlišná od toho, jak to viděla firma původně a jak to teď předkládá finančnímu úřadu. Nesoulad je potřeba řešit.

Příběh se najednou začne skládat do šroubovaných vět odvolání, žalobních návrhů, zakrývá se podstata, vypichují se části původního příběhu. Příběh je interpretován zdatnými rétory (advokáty) v replikách na dotazy soudců. Někdy jsou přes mistry PR, tedy mistry vztahů s veřejností, umně vypouštěny vedlejší příběhy na zastření příběhu hlavního.

Od dětství jsem hltala příběhy Hercula Poirota v detektivkách Agathy Christie. Obdivovala jsem jeho brilantní šedé buňky mozkové a to jak s chladnou logikou uměl poskládat ten správný příběh. Příběh, ve kterém vše do sebe zapadalo. Příběh, který byl očištěn od nánosů falešných příběhů. Příběh, ve kterém stále hrály roli lidské emoce. Byť to většinou nebyly čítankové emoce. Příběh, který byl založen vždy a jen na faktech.

Mé dětství a jeho pohádkové příběhy mne ovlivnily tak, že se chci vždy dopátrat pravdy a vědět, že zlo bylo potrestáno a hlavní hrdina zvítězil. Chci to tak mít i u těch současných příběhů z byznysu kolem nás. Proto věřím, že v každém soudci, úředníkovi, kontrolorovi je něco z Hercula Poirota a umí si rozplést celý příběh. Vidí v něm ty správné souvislosti, i chybující lidské bytosti. Umí také své vidění příběhu transparentně popsat v rozsudku nebo zprávě o kontrole. Také ho umí v kostce podat pro veřejnost tak jasně, aby vlčáci z PR neměli šanci ho už p(r)odat jinak.

Přemýšlím, zda takový soudce či kontrolor je jen v mém pohádkovém příběhu. Z četby některých rozsudků ovšem vím, že píši o realitě. Z četby novin či medii obecně v současné době mám však stále neodbytný pocit, že všichni v mé pohádce o pravdě ještě nejsou. I když, co je vlastně pravda?