Píše se - v médiích

Přiznávám se, že patřím k těm, které současná migrační vlna zneklidňuje.  Zneklidňuje mne především otázka, co tady budou za rok, za dva dělat, čím se budou imigranti živit?  Jak je zapojíme do naší práce?  

Zajímavé, že to znepokojuje zrovna mne, která se pohybuji v mezinárodních týmech už od rok 1991.  Jenže v těch poradenských firmách jsme měli všichni obrovskou chuť se učit, uspět, posunout se v kariéře, vydělat si vice peněz a dost na to všechno hodně makat. Přemýšlím, co z toho mají migranti, co asi zůstanou zde v ČR na delší dobu.  Asi určitě mají chuť vydělat si více peněz.  Ale mají i všechny ostatní elementy normálního pracovního úspěchu?  I tu každodenní dřinu, která se vyplatí i pracovně až za pár let?  A budeme schopni jim vytvořit takové k tvrdé práci stimulující prostředí?

Sama vím, že takové prostředí, které umí motivovat k velikému pracovnímu nasazení v totálně mezinárodním týmu, přitom bez jakékoliv finanční odměny, existuje.  Jezdím pracovat jako dobrovolnice na mezinárodní ženskou konferenci, která vždy přivítá 600 - 700 účastnic z celého světa.  Nedávno jsem byla jsem už potřetí, tentokrát v Římě.  Letos bylo v týmu 36 dobrovolnic 24 různých národnosti. Přiletěly Japonky, Peruánka žijící v USA, Indky ze Švýcarska a samozřejmě Evropanky.  Snad každá jsme měly zkušenost z práce nebo života v jiné zemi či alespoň ve firmě s cizinci.  Věková struktura dobrovolnic se pohybovala od mladičkých žen, co právě dostudovaly až po zralé ženy mající nárok na důchod.

Všechny nás spojovalo podstatné  - chuť poznat další skvělé ženy, jak v týmu tak mezi účastnicemi konference i mezi lektorkami, vzájemně se inspirovat a naučit se něco nového a samozřejmě splnit přidělený úkol.   Protože jsem na této konferenci byla už potřetí, mohla jsem se více soustředit i na principy řízení a komunikace takového velmi různorodého a přitom dočasného týmu.  I na to jak rok od roku hlavní organizátorky ( klíčový tým 5 žen, co pracují na konferenci celý rok) vylepšují proces řízení týmu.

Loni bylo pro mne obrovským objevem mého pracovně velmi produktivního života, že mi byla někým nabídnuta možnost dát si během dne pauzu, když jsem unavená.  Letos byly pauzy zabudovány přímo do rozvrhu každé dobrovolnice.  Počítalo se s jejich účastí na odborném programu, ale i pauzou jen tak na vydechnutí, mimo přestávek na jídlo.  Důvod byl prostý – každá z nás se po pracovní směně, která začínala v 8 hod a končila v 19 hod, ještě účastnila networkingových večeří a opět to bylo na nás rozpovídat účastnice u stolu, tvořit pozitivní atmosféru či jsme měly organizační úkoly i tam kolem 23. hodiny večerní.

Přestávky měly svůj smysl.  Od všech v týmu se chtělo, abychom se spolupodílely na tvorbě krásné a noblesní, přitom uvolněné a pohodové atmosféře pro účastnice. A na to potřebujete být fit, ne být úplně vysosaná z celého pracovního dne.  Účastnice si to přijely užít, ony potřebují roztát, nechat za sebou klec firemního života a věnovat se tři plně dny jen samy sobě a svému rozvoji.  Potřebují vidět trvale pozitivně naladěné, usměvavé organizátorky.  

Po technické stránce se tým řídil rozdělením na skupiny pro jednotlivé úkoly, kde každá z nás jsme měly jasné definovaný mikroúkol.  Ten však nebyl žádnou strojovou prací, ale pohotová improvizace byla jeho obvyklou součástí.  Na začátku týdne se podrobně probraly všechny činnosti, i ty, kterých se některé z nás dál vůbec neúčastnily.  Každý den se pak ještě ve stručnější podobě se připomnělo jak malé úkoly zapadají do celkového scénáře pro ten den.  Každá jsme tak dobře chápala souvislosti naší práce. 

Komu něco nešlo, byl bez problémů přeřazen na jinou činnost.  U registrace se někdy musí na otázku delegátky odpovědět po pravdě: „Nevím”, „Nevim, ale zjistím“.  Pro Evropanky běžná reakce, kterou když doplníte úsměvem a návodem, jak si může dotyčná také poradit, tak je vše v pořádku.  Na otázky typu: „Kde je v hotelovém komplexu nejlepší příjem WiFi?“, správná odpověď ani neexistovala.  Ale jedna Asiatka to mela jinak. Odpovědět na otázku prostým „Nevím”, pro ní znamenalo ztrátu její tváře a velký vnitřní stres, který byl zachytitelný. Bez problémů byla za půl dne převedena na jinou činnost, kde jí toto nebezpečí nehrozilo.   Nikdo nic víc neřešil.  Důležitý byl vnitřní komfort všech dobrovolnic.   Pak mohly hladce plnit ten hlavní cíl – zajistit bezchybné fungování celé obří konference ve vztahu ke každé delegátce. 

Mezinárodní týmy mají budoucnost, když mají jasný cil a ten je krátkodobě silnější než národ, náboženství, jazyk či věk.  Tým jako takový dojde do cíle, pokud není cestou zbytečně vyšťaven a vymačkán.  Najdeme však takové jasné cíle pro nově příchozí do Evropy i u nás?